jindrich.saur.cz

Jak jsem se přiznal

Stejně tak, jako se o Vánocích plní sliby, tak v březnu je nutné přiznávati (se). Březen, co březen se přiznávám a platím daně a to jsem ji (tu Danu) ještě ani neviděl. Letošního roku jsem nějakým záhadným pomatením mysli došel až k názoru, že bych mohl všechno i zvládnout sám. Inu, nelenil jsem a pustil se do toho…

Stáhnout z Internetu soubor v Excelu, vyplnit pár kolonek podle návodu, nechat vše ostatní dopočítat vzorečky, vytisknout a odeslat. Na první pohled to vypadá jako práce pro dítě školního věku. Nicméně nakonec jsem byl rád, že jsem to zvládnul těsně předtím, než se dosypal písek v pomyslných přesýpacích hodinách.

Posledního březnového odpoledne měl jsem již vše připraveno až do fáze odeslání. Na to však bylo do půlnoci dosti času. Když jsem ale před desátou hodinou večerní, projel kolem hlavní pošty v Jindřišské ulici, drobátko jsem znervózněl. Možná větší drobátko. Kolem pošty byl větší davy než na nedalekém Václavském náměstí. Všude samá auta, lidi, světlo. Možná ve větší míře, než za bílého dne.

Přes počáteční panickou hrůzu, to nakonec nedopadlo až tak zle… 🙂 Pošta vyšla podnikatelům vstříc a nechala otevřenou celou hlavní halu (pro informaci – za normálních okolností fungují non-stop pouze dvě přepážky). Nutno podotknout, že toho podnikatelé využili a „kapacitu sálu“ naplnili bez větších problémů. Pošťáci navíc šalamounsky uvedli do poruchy vyvolávací systém. Zřejmě ve snaze předejít spekulanty, kteří by pak těsně před půlnocí prodávali vyvolávací lístky za cenu vstupenek na vystoupení Lord of Dance. A to do prvních řad, samozřejmě 🙂 Vybaven časopisem a eKnihou v iPAQu vyrazil jsem na poštu, připraven na dvě hodiny nervózního pokukování na hodinky.

Zjistivši, že lístkový systém nefunguje a je nutno držeti se hesla „voják se stará, voják má“, mé srdce zaplesalo. Konečně využiji léta výcviku, vždyť na vojáky jsem si přece hrál už v mateřské škole. Zkušeným okem bystrého rysa prolétl jsem halu a v mžiku stál u okénka. Ve snaze nezdržovat obsluhu, sebe sama, ani ostatní, měl jsem již vše patřičně připraveno. A to i včetně vypsaným podacích lístků. Ještě kapka nezbytného chaosu. Jak jinak. Tři obálky a tři podací lístky jsou na mne mnoho. Fakt, že je nutno nejdřív dát jednu obálku a jeden lístek, poté tento lístek vložit do obálky druhé a pak dát poštovní paní všechno (tedy, co se papírů týče :-)), způsobil, že jsem se i trochu zapotil.

Zdařilo se.

S pocitem vítězství opouštěl jsem poštovní halu během tří minut. Vrhaje přitom posměšné pohledy na chudáky, jenž se ještě třepali nad vypisováním obálek. A kdyby jen to – někteří dokonce teprve vyplňovali daňová přiznání… 🙂

Tímto mi spadl jeden z pomyslných kamenů ze srdce a odjížděl jsem domů, kde mě čekalo ještě jedno dnešní utkání. A to na oslavu vítězství porazit láhev červeného vína a prázdnou ji pohřbít na dně odpadkového koše…. 🙂

Kategorie:   Napsáno životem