Cílem seminární práce z předmětu Zpravodajství a publicistika bylo srovnání několika různých žurnalistických žánrů na příkladu jedné události. Moje práce obsahovala zprávu, rozšířenou zprávu, agenturní článek, rozhovor, reportáž, soudničku a fejeton, který si můžete přečíst níže. Jelikož se jedná o školní práci zaměřenou primárně na stylistickou a jazkovou stránku, nemusí se všechy údaje zakládat na pravdě.

Rčení o tom, jak se máme natolik špatně, že horší to nikdy nebylo a nebude, užívají lidé v Čechách již od bitvy na Bílé hoře. Opomeneme-li žebříček hodnot lidí, které osud opravdu zkouší a jejichž priority většina z nás nedokáže nikdy pochopit, budeme „míru špatného bytí“ vždy měřit penězi. O ně jde vždycky „až v první řadě“ a všichni jich máme nedostatek, bez ohledu na to, jaké jsou naše příjmy.

K otázce získávání peněz se každý staví podle svých schopností. Zatímco někteří „trapně“ zvolili ten poslední možný způsob – práci, jsou i tací, kteří mají lepší řešení. A tak se stále množí krádeže v obchodech či strkání rukou do cizích kapes v hromadné dopravě. Poslední dobou se také častěji odjíždí od benzínových stojanů bez placení. Proč ne? Vždyť jde jen o malou škodu, kterou naše legislativa považuje pouze za přestupek, a takovému řidiči lze maximálně uložit pokutu ve správním řízení. Donutit jej zaplatit útratu je však úkon téměř nemožný.

Běžným zdrojem peněz jsou i banky. Obliba internetového bankovnictví, kdy lze účet pohodlně spravovat v pantoflích z křesla vlastního bytu, částečně snížila návštěvnost poboček bankovních ústavů. Tuto skutečnost jistě kvitují bankovní lupiči, kteří tak nemusí čekat v nekonečné frontě u pokladny. Stačí pouze přijít, ukázat pokladní lístek s textem „Mám bombu, dejte mi všechny peníze!“ a za pár minut je vyděláno. Statistiky dokazují, že už v roce 2005 se počet loupežných přepadení bank oproti předešlému roku ztrojnásobil a vzrůstající trend se zřejmě hned tak nezastaví.

Nezaplacení za benzín a pár desítek, až stovek tisíc získaných na pobočce banky je pro skutečné krále loupeží silně nezajímavé. Copak se dneska dá s částkou o sedmi nulách něco dělat? Za milion korun nepořídíte ani garsonku před rekonstrukcí v neudržovaném paneláku na okraji Prahy. O financování života uprchlíka na seriózní úrovni nemůže být ani řeč. Pro opravdové krále začínají být zajímavé až částky devítimístné.

V polovině letošního listopadu policie odložila případ s nálepkou loupeže století. Jednalo se o pět let starou záležitost, kdy lupiči, kteří měli na sobě uniformy policejní zásahové jednotky, zastavili vozidlo bezpečnostní agentury Group 4 Securitas u sídla Citibank na Evropské ulici v Praze. Z místa činu si neodnesli jenom peníze, ale vzali rovnou celé auto i s osádkou. Tento husarský kousek jim vynesl 153 milionů korun. Policie do dnešního dne pachatele nedopadla a nenašla ani peníze. Odložením případu moc příležitostí k novým poznatkům nevzniká, a tak se šance pachatelů na spokojený a finančně dobře zajištěný život výrazně zvyšují.

O co ale pachatelé případu z roku 2002 přijdou, je jejich prvenství na žebříčku hitparády loupeží. Dva týdny po uzavření šetření se našel nový rekordman. První prosincový víkend „vyfouknul“ bezpečnostní agentuře G4S Cash Services rekordních 564 milionů korun vlastní zaměstnanec. Kolem deváté hodiny ranní vjela do areálu falešná firemní dodávka, do které službu konající zaměstnanec František Procházka naložil připravené tašky s penězi a zatímco jeho komplic – řidič odjel s dodávkou i s penězi, on sám klidně zůstal v zaměstnání do konce pracovní doby, aby nevzbudil podezření.

Rok 2002 byl rázem zapomenut a při slovním spojení „loupež století“ většině z nás přijde na mysl jméno František Procházka a ukradená půlmiliarda. Tedy minimálně do doby, než bude tahle loupež opět překonána, což při takové částce bude možná trochu problém. Říká se ale „nikdy neříkej nikdy“, takže nemůžeme s takovou jistotou tvrdit, že za chvíli nebudeme opět říkat „král je mrtvý, ať žije král“.