Všichni bez výjimky jsme zloději! Tak by se dala také interpretovat vyhláška Ministerstva kultury ze dne 10. listopadu 2006, která vyšla pod číslem 488/2006 ve Sbírce zákonů v částce číslo 160. Díky vyhlášce totiž došlo ke zdražení všech zařízení, které mohou sloužit ke zhotovení nebo uložení kopií, například tiskáren, kopírek, prázdných záznamových médií – pevných disků počítačů, flashdisků (USB klíčenky), všech druhů paměťových karet, MP3 přehrávačů, CD a DVD médií, audio a video kazet.

O co vlastně jde? Dalo by se to chápat jako bezvýjimečná presumpce viny. Na každého, kdo si koupí jakékoliv záznamové médium či zařízení povolující vyrobit kopii téměř čehokoliv, je pohlíženo jako na zloděje, který bude toto médium nebo zařízení využívat k nelegálnímu kopírování a ukládání autorských děl stažených z Internetu. U paměťových médií jde primárně o hudbu, u tiskáren a kopírek zase o knihy. A protože autory a jejich tvorbu zastupuje Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, zkráceně OSA, zaplaťme jemu.

Ale co když nechci kopírovat hudbu a chci si na CD ukládat svoje pracovní dokumenty nebo školní práce? Nezájem, stejně jsi zloděj, tak zaplať a neptej se! Co když chci paměťovou kartu do fotoaparátu a budu na ni ukládat jenom svoje fotky? Zaplatil jsem za fotoaparát, zaplatil jsem za paměťovou kartu, zaplatil jsem poctivě lístek na MHD, zaplatil jsem vstupenku do zoologické zahrady. Čekal jsem hodinu na správný záběr, musím také zaplatit za mnou vlastnoručně pořízený obrázek pelikána? Samozřejmě, OSA se neptá za co, OSA inkasuje. A nezapomeň – chceš-li si svou fotku doma vytisknout na tiskárně, zaplatíš ještě jednou. Víme, že jsi zaplatil za tiskárnu, za barevné inkousty, za fotografický papír. Víme, že platíš elektrickou energii, která dává tvé tiskárně život. Ale přes to všechno – zaplať nám „výpalné“, tvůj OSA.

Quo vadis světe? Kam to spěje? Asi nám nezbývá nic jiného, než jenom počítat dny do doby, kdy si půjdeme preventivně „odsedět“ měsíční trest ve věznici s ostrahou za nákup kuchyňského nože, sekáčku na led nebo válečku na těsto. Všechno se totiž dá úspěšně použít jako perfektní vražedný nástroj a můžeme tak tedy vraždu i spáchat.

Také se můžeme dočkat doby, kdy někomu dojde, že existuje ještě jedno paměťové médium, na které se při původním zpoplatňování nějak zapomnělo. Náš vlastní mozek. Podle čeho se asi stanoví výše poplatku? Podle toho, kolik kdo umí zazpívat písniček? Nebo to bude paušálně? On už to někdo třeba nějak vymyslí.

Aby nebylo absurdity v této „kauze“ málo, je potřeba ještě upozornit na fakt, že z mobilních telefonů se poplatek neplatí. Přesto, že disponují dostatečně velkou interní pamětí a používají písničky jako vyzváněcí melodie.

Všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější.

Tento text je součástí mé seminární práce do předmětu Základy práce s textem.