Seminární práce z předmětu Etika vystupování a řízení podává náhled na některé základní pojmy v etickém kontextu. Při zpracovávání práce se mi hned v druhém bodu podařilo vymyslet vlastní teorii Aristotelova trojúhelníku :-))

Úvod

Řecké slovo „éthos“ překládáme do češtiny jako obyčej, mrav, či charakter. Z něj vychází i označení nauky o morálce, mravnosti, jejích zákonech a pravidlech mravního jednání, kterou nazýváme etika.

V této práci se zaměříme na několik málo termínů hojně užívaných v etickém kontextu. Definice, které lze nalézt v literatuře srovnáme s běžným životem a pokusíme se o srovnání chápání některých pojmů v historii a dnes.

Historický náhled

Nauka o etice, stejně jako všechny neexaktní vědy, byla původně pouze jednou ze složek „matky věd“, filosofie. Teprve jejím vyčleněním, ke kterému muselo nutně dojít, vznikla samostatná vědní disciplína, jež se postupně transformovala do formy, jakou známe nyní. Zájem o etické prvky pozorujeme již u antických myslitelů, jakými byli Sokratés, Platón a Aristotelés. Platón se mimo jiné zabýval i otázkou ctnosti. Táže se, zda je ctnost a ctnostné chování vrozené, přirozené, nebo jestli je možné se mu v průběhu života naučit. Aristotelés zase vidí ctnost jako bod nacházející se právě uprostřed pomyslné kvalitativní úsečky. Chování člověka by potom mělo být takové, aby se k tomuto bodu co nejvíce přiblížil. Z jiného pohledu, z roviny kvantitativní, se úsečka o tento bod „zlomí“ a spolu s horizontální základnou vytvoří trojúhelník, na jehož vrcholu se nachází již výše zmiňovaný bod. Potom je mnohem náročnější se k němu po šikmých stranách „vyšplhat“, ale přesto se o to musíme, nebo lépe řečeno měli bychom se snažit. Záleží jenom na každém z nás, jak zručný je „lezec“.

Ve středověku rozvíjel etiku Tomáš Akvinský, který se například aktivně zabýval podložením křesťanské etiky racionálními základy. V novověku můžeme narazit na jména Thomas Hobbes a John Locke.

John Locke se ve svém díle Pojednání o vládě už v roce 1690 zabývá potřebou společenské smlouvy a rozdělením moci. Na zde definovaných principech je založen i dnešní systém demokracie.

Pojem etika ve slovníku

Etika je dle Filosofického slovníku ve vlastním smyslu filosofická disciplína, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a zlého… Etika reflektuje morálku a táže se na její založení, zdůvodnění legitimizaci a legalizaci. Klade si otázky typu: Co je dobré? Jaký je smysl mého chování? Jak mám jednat? Co je ctnost? Co je spravedlnost? Proč mám jednat tak a tak? Obsahuje též řadu hypotéz o člověku a jeho povaze. Během dějin se na základě různých přístupů k řešení těchto otázek vyčlenila široká škála směrů, jež lze rozdělit na tři základní proudy: etika deskriptivní, etika preskriptivní a metaetika. [1] Preskriptivní etika bývá také označována jako etika normativní, či etika deontologická.

Na stejném místě je také zmiňováno dělení filosofie dle Aristotela na teoretickou, poetickou a praktickou. Do posledně zmiňované, filosofie praktické, mimo jiné náleží právě i etika.

Ve Slovníku cizích slov nalezneme jinou definici etiky, a to že etika je jedna z filozofických disciplín, nauka o mravnosti, o podstatě morálního vědomí a o jeho původu; mravouka.[2]

Přesuneme-li se blíže k oboru komunikace, narazíme v Praktické encyklopedii žurnalistiky a marketingové komunikace termín „etika novinářská“. Ten je zde definován jako souhrn psaných i nepsaných zásad, kterými by se měla řídit práce žurnalisty na základě obecně sdílených hodnotových kritérií. Zásady žurnalistické etiky bývají explicitně vyjádřeny v etických kodexech žurnalisty, které jsou přijímány profesními sdruženími žurnalistů v jednotlivých zemích.[3]

Etika žurnalisty se primárně odvolává na článek 17 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky a vyplívá z něj mimo jiné právo na svobodu projevu. Novináři se často a rádi na tento článek odvolávají a domáhají se svého práva. Ale tam, kde jsou práva, tam bývají v rovnováze také povinnosti. A tam už žurnalisté často pokulhávají. Pro pozornějšího konzumenta zpravodajských relací není bohužel složitým úkolem nalézt minimálně jedno porušení etických pravidel denně. Mezi nejčastější prohřešky patří smíšení zpravodajství s osobními postoji, či publikování nedostatečně ověřených informací. Vždyť slůvka jako „pravděpodobně“, „zřejmě“, „údajně“ a mnoho dalších dokáží často zachránit situaci a „prodat“ i informaci, která by jinak bez nich neobstála.

Jistou negativní zásluhu na novinářské etice má také dnešní technizovaná a dynamická doba. Vznikají stále nové a nové časopisy, které jsou životně závislé na zisku z reklamy. Reklamní místo se prodá, ale je potřeba, aby vydání obsahovalo také nějaké články. V té chvíli se novinářem stává téměř každý a konečným vítězem ten nejlevnější, protože cena je silnějším argumentem, nežli kvalita.

Elektronická novinařina by mohla tématem pro samostatnou práci. Vždyť systémy dnes umožňují téměř každému provozovat informační portály založené na redakčních systémech. Není také žádným problémem na Internetu provozovat svoje vlastní rádiové vysílání. A v neposlední řadě je tu i možnost externí spolupráce se známými elektronickými médii.

Nemůžeme se proto divit, že existuje jistě nemalý počet „žurnalistů“, kteří nemají žádné vzdělání v oboru a o novinářské etice ani netuší, natož aby jim byla vlastní.

Odpovědnost

Odpovědnost může být definovaná jako etická kategorie vyjadřující morální vlastnost, která předpokládá komplementární vztah mezi skutky člověka a jeho svědomím v intencích morálního systému, na němž člověk nesoucí odpovědnost vědomě a svobodně participuje a který přiznal… H. Jonas přeformuloval …Kantův imperativ kategorický do podoby: Jednej tak, ať jsou následky tvého konání slučitelné s důstojným lidským bytím, s nárokem lidstva na přežití.[4]

Z dnešního hlediska se zdá, že odpovědnost je něčím, čemu se snaží hodně lidí vyhnout. Jako by se jí štítili. Platí zde často opakovaná slova HR managerů: „Každý by chtěl hodně peněz a žádnou odpovědnost“.

Svoboda

Svoboda je možnost jednat podle vlastní vůle. Absolutní svoboda (která by byla subjektivní libovůlí) ovšem neexistuje a v konečných důsledcích by sama narážela na překážky, které by ji omezovaly.[5]

Tato, dle mého názoru, velice vkusná definice jako by sama sebe vlastně vyvracela. Lze tedy říct, že definice sama sebe vyvrací? Myslím, že ne, ale je třeba podotknout, že hodně záleží na míře svobody. Svoboda jednotlivce nesmí být upřednostňována nad svobodou ostatních. Na druhou stranu omezením možnosti jednotlivce jednat podle vlastní vůle, viz definice výše, částečně omezujeme jeho svobodu.

Míra svobody může být chápána v různých situacích výrazně jinak. Jinou představu o svobodě má člověk žijící v totalitním režimu a jinak člověk v demokratické společnosti. Jinak bude vnímat svobodu majitel podniku a jinak pro něj pracující zaměstnanec.

Pravda

Řecký termín „alétheia“ zřejmě většině lidí nic neřekne, zato u latinského „veritas“ bude situace jistě jiná. Slovní spojení „in vino veritas“ určitě přeloží i člověk, kterému je latina zcela cizí. Oba pojmy, „alétheia“ a „veritas“, překládáme stejně – „pravda“.

Filosofický slovník chápe pravdu jako filosofický termín, jímž se označuje základní hodnota poznán; určení této hodnoty je pak závislé na postoji filosofa. Protágorás se domníval, že pravda je záležitost subjektivní, relativní…Sokrates, Platón, Aristotelés hájili myšlenku objektivní pravdy, založené na absolutní platnosti tzv. prvních principů.[6]

Ve smyslu předchozí věty můžeme z dnešního pohledu s určitostí hovořit o objektivní pravdě pouze v kontextu exaktních věd. Jinde se s ní setkáme jenom sporadicky. Můžeme se ale setkat s termínem „pravda zmanipulovaná“. Ta je bohužel mnohem frekventovanější a servíruje se nám jako jediná možná pravda.

Zkusme se zamyslet také nad sloganem „pravda vítězí“. Nemůže jeho platnost být také daná tím, že to, co zvítězí, bude nakonec prohlášeno za pravdu?

Závěr

V závěru práce se přesuneme do současné doby. Etika v historickém kontextu tak, jak jsem o ní pojednával na začátku práce, se z naší mysli jakoby vytrácí. Řečeno technickým jazykem, který je pro současnost typický: „Vyhledávám termín etika ve slovníku současnosti…… Nenalezeno“.

V běžném každodenním životě se s etikou a etických jednáním setkáváme stále méně a méně. Naštěstí můžeme etické chování stále pozorovat ve skupinách s vlastním vnitřním řádem. Tyto skupiny dodržují tradice a provádějí své obřady podle pravidel, nastolených v historii. Největším a typickým příkladem může být například církev. Lze pozorovat, že věřícím lidem je etické chování mnohem bližší, než lidem nevěřícím. Ale nemusí to být jenom víra v Boha. Z osobní zkušenosti mohu uvést příklad bojového umění Aikidó. Většina lidí, jež se Aikidó zabývá, o něm nehovoří ani jako o bojovém umění, ani jako o sportu, ale jako o cestě životem. Samotný název je složen ze tří japonských znaků – AI (harmonie), KI (energie), DÓ (cesta). Aikidó má svoje pevná pravidla a rituály a své příznivce učí nezvládat vypjaté situace silou, ale hlavou a vhodným, etickým, chováním.

Nezbývá, než doufat, že etika a etické chování v budoucnu nezmizí z těchto „uzavřených“ skupin a nebudeme se s ním setkávat jenom ve starých filmech, ale naopak se znovu vrátí do podvědomí nás všech a stane se opět naší nedílnou součástí.

Seznam použité literatury

BLECHA, Ivan, et al. Filosofický slovník. 2. rozš. vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2002. 463 s. ISBN 80-7182-064-4.
KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. 2. rozš. vyd. Praha : SPN, 2005. 864 s. ISBN 80-7235-272-5.
OSVALDOVÁ, Barbora, et al. Encyklopedie praktické žurnalistiky a marketingové komunikace. 3. rozš. vyd. Praha : Libri, 2007. 263 s. ISBN ISBN 978-80-7277-266-7.

[1] BLECHA, Ivan, et al. Filosofický slovník. Olomouc, 2002, s. 109.
[2] KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. SPN, 2005, s. 162.
[3] OSVALDOVÁ, Barbora, et al. Encyklopedie praktické žurnalistiky a marketingové komunikace. Libri, 2007, s. 66.
[4] BLECHA, Ivan, et al. Filosofický slovník. Olomouc, 2002, s. 297.
[5] Ibid., s. 391.
[6] Ibid., s. 325.