Byl pozdní večer, první máj, večerní máj…. Teda ono to může být vlastně kdykoliv… Takový typický rodinný večer u televize… Samozřejmě je to pouze imaginární a jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná… 🙂

Ž – žena, M – muž

Ž: Dala bych si chipsy.

M: Nejez to, zase budeš brečet, jak vypadáš.

Ž: Jak vypadám?

M: No jak bys vypadala.

Ž: To se tě právě ptám.

M: Mně je to přece jedno.

Ž: Tobě je jedno jak vypadám?

M: Ale není mi to jedno, co furt máš?

Ž: Já nic nemám, jen že jsi říkal, že blbě vypadám.

M: Cože jsem říkal?

Ž: No že blbě vypadám.

M: To jsem neříkal, vždyť víš, že se mi líbíš.

Ž: Jak moc?

M: Co jak moc?

Ž: Jak moc se ti líbim?

M: No normálně – moc.

Ž: Tak normálně nebo moc?

M: No moc, no.

Ž: A jak moc?

M: Šmarjá, moc moc. Necháš mě dívat?

Ž: Já tě rušim? Tak já tě rušim a blbě vypadám, že jo. Já tady taky nemusim být.

M – mlčí

Ž: Ty mlčíš? Takže tu nemusim být?

M: Cože? Ale jistě že tu musíš být.

Ž: Musim? Tak já musim? Jisteže musim! Kdo by ti pral a vařil, že?

M: Ale přece víš, že tě miluju.

Ž: Nevím. Jak to mám vědět? Jak mě miluješ?

M: Montoya se tlačí na Schumachera Co? Cože? Jo, miláčku, určitě máš pravdu?

Ž: Jak cože? Ty mě vůbec neposloucháš!

M: Počkej prosímtě chvíli. Jedou 49 kolo, ještě tři a budeme si povídat.

Ž: Musím ještě žehlit.

M: Tak běž žehlit.

Ž: Jisteže, já můžu jít žehlit a ty se budeš dívat.

M: úpění Tři kola miláčku, tři kola, potom klidně vyžehlim já.

Ž: Jistě, ty určitě vyžehlíš. Ty něco uděláš. To bych se dočkala. Kdy jsi tady naposled něco udělal? C-O-K-O-L-I-V.

M: Nikdy.

Ž: No jistě, to jsi celej ty.

M: Dáš už pokoj, prosím tě? Za chvíli bude konec.

Ž: Ne za chvíli. Hned je konec. Mám toho dost. Jdu pryč. Nebudu utrácet svý mládí s někým, jako seš ty.

M: Cože nebudeš utrácet? Mohla bys prosím tě chvilku mlčet?

M – odevzdaně vstává, přináší z kuchyně chipsy a podává je ženě

Ž – naštvaně bere pytlík a cpe si do pusy plnou hrst chipsů

Ž: Myslíš, že jsem tlustá? Asi bych to neměla jíst, co?

M – zoufale chytá hlavu do dlaní…