Seminárku z předmětu Kulturní antropologie jsem původně považoval za triviálnost, se kterou budu hotový „raz-dva“. Postupně se to ale začalo zamotávat, takže jsem na jejím zpracování nakonec strávil mnohem více času. Musím ale přiznat, že literatura, kterou bylo nutné zvládnout, byla docela zajímavá. Můžete posoudit sami.

Úvod

V této práci se budeme zabývat tématikou přechodových rituálů z několika pohledů. Primárním zdrojem mi budou díla a myšlenky dvou velkých antropologických osobností, kterými jsou Arnold van Gennep a Victor Witter Turner. Oba se myšlenou přechodových rituálů zabývali a A. v. Gennep jim navíc věnoval i celou stejnojmennou knihu s podtitulem „Systematické studium rituálů“.

Rituály

Termín rituál vychází z latinského slova „ritualis“ (obřadný), které má svůj původ ve slovu „ritus“ (obřad, obyčej). Rituál je soubor akcí a úkonů, které jsou vykonávány jednotlivcem nebo celou skupinou pravidelně či při konkrétních událostech.

Rituály mají většinou hluboké náboženské a tradiční kořeny a slouží k upevnění společenských norem. Mohou být vykonávány na libovolných místech, na místech konkrétně určených nebo na místech pro rituál speciálně vytvořených. Mohou mít veřejný či soukromý charakter nebo být určené pouze pro konkrétní specifickou skupinu. Mohou také souviset s fázemi měsíce či jinými vesmírnými prvky.

Psychologický účinek rituálu bývá podporován užíváním symbolů, hudby, zpěvu, výběrem místa, osvětlení apod. Rituály vycházejí z mýtů a úzce souvisí s magií, neboť právě ta se běžnému člověku vybaví při vyslovení slova rituál.

Rituály nejrůznějších druhů jsou typické téměř pro všechny společnosti minulosti i současnosti a nelze předpokládat, že by tomu bylo v budoucnosti jinak. Rituály jsou všude kolem nás. Hrají důležitou roli ve společnosti jako jedna z metod sociální výchovy jednotlivců a jejich přizpůsobování kolektivním normám dané společnosti. Rituály jsou stále více vytlačovány z oblastí běžného života do sféry oficiálního a ceremoniálního jednání, nicméně v omezené formě se s nimi budeme setkávat stále. Pouhý pozdrav či podání ruky mají svá pravidla a jsou zřejmě těmi nejběžnějšími rituály.

Rituály lze dělit podle několika způsobů, nicméně za základní dělení můžeme považovat dělení na:

• Rituály přechodu
• Rituály nebezpečí
• Rituály trestání
• Oslavné rituály
• Rituály úcty

Přechodové rituály

Jednou z konkrétních oblastí rituálů je problematika rituálů přechodových, kterou se budeme zabývat podrobněji. Jak již vyplývá ze samotného názvu, jedná se vždy o nějaký přechod či přestup odněkud někam.

Ve všech obecných společenstvích existují ještě další dílčí společnosti. Pokud chce příslušník takové jedné společnosti přestoupit do druhé, musí splňovat určité požadavky, které jeho budoucí společnost klade na své členy, a následně se také řídit jejími pravidly a normami. Musí tedy projít jakousi fází přechodu, jenž trvá určitou dobu. Během přechodného „liminárního“ období jsou vlastnosti subjektu rituálu („přecházejícího“) nejasné. Prochází kulturní oblastí, která nemá žádné atributy minulého ani nadcházejícího stavu. [1] To znamená, že v období pomezí, kdy se člověk nachází uprostřed přechodového rituálu, se pohybuje mezi dvěma světy a nepatří tedy ani do světa, z něhož přichází, ani do světa, kam bude po ukončení přechodu nakonec zařazen. V některých společenstvích je člověku v této fázi tolerováno obohacování se na úkor společnosti. Ani násilné krádeže nejsou považovány za zločin.

Život každého člověka se skládá ze samých takových přechodů. Dochází k přecházení z dítěte na studenta, dále k zařazení do pracovního procesu, ke změně zaměstnání, ke změně rodinného stavu, rodičovství apod. Do tohoto výčtu patří samozřejmě i první a poslední přechod jednotlivce, a sice narození a smrt Všechny tyto přechody jsou doprovázeny rituály, které ohraničují jejich jednotlivé fáze.

Některé přechodové rituály také spočívají ve zřeknutí se původní společnosti (v mnoha případech i veřejném), ze které jedinec přechází. Tak tomu je například při přestupování z jednoho náboženství na jiné.

Významnou roli hraje také barevná symbolika, která ale může být různá. V Číně ve městě Fu-Čou jsou při narozeninových obřadech zapovězeny bílé malby, protože bílá je považována za barvu smutku. U Ašantského kmene je zase bílá barva spojována se spermatem, slinami, sílou a štěstím a je považována za mužskou symboliku. Naproti tomu ženskou symboliku představuje barva červená, která je většinou spojována s barvou krve, válkou, čarodějnictvím či pohřby.

Rituály mají také různou délku. Ta se liší jednak podle daného rituálu a také podle pravidel společenství, které rituál provozuje. Stejný rituál tak může v jedné společnosti trvat dva měsíce a v jiné i šest let.

Arnold van Gennep vytvořil následují tabulku rituálů: [2]

Rituály však nelze posuzovat odděleně, ale je nutné je zkoumat v kontextu dalších souvislostí. Tím se dostáváme k rituálům přechodovým, které tvoří zvláštní a specifický pohled na problematiku rituálů, protože je můžeme aplikovat na široké spektrum všech činností. Přechodové rituály nelze „zaškatulkovat“ do výše uvedené tabulky, protože paří všude a nikam. Úplné schéma přechodových rituálů tvoří rituály preliminární (odloučení), prahové (pomezí) a postliminární (sloučení, přijetí). [3]

Na tomto místě bych se rád zastavil a blíže se podíval na používanou terminologii. Pomezí čili „limen“ znamená v latině „práh“. V českých překladech se používají termíny „liminární“, „liminarita“ apod. Podíváme–li se do slovníků, nacházíme v angličtině i francouzštině termín „liminal“ (s písmenem „l“ na konci slova), který z obou jazyků shodně překládáme jako „prahový“. Je tedy otázkou, zda by nebylo správné používat také v češtině písmeno „l“ a užívat tedy termínů „liminální“ a „liminalita“. Slovo „liminar“ (s písmenem „r“ na konci) se ani v angličtině ani ve francouzštině nevyskytuje. V angličtině existuje pouze slovo „preliminary“, které znamená „předběžný“, což by se pro první fázi přechodových rituálů použít dalo, ale tím také celá podobnost s českými termíny končí. Uznávám však, že tato polemika přísluší určitě povolanějším, a proto budu i já používat termíny s písmenem „r“. Přestože se osobně spíše kloním ke druhé variantě.

Liminarita

Liminární bytosti, tedy osoby nacházející se v pomezním stavu, nelze klasifikovat podle hodnot společnosti, kterou opouštějí, ani podle hodnot společnosti nové. V této fázi mají velmi nejasné postavení a vymykají se běžným „normálním“ hodnotám. Jejich nejasné a neurčité rysy jsou v mnoha společnostech, jež ritualizují společenské a kulturní přechody, vyjádřeny rozličnými symboly. Liminarita je tedy často přirovnávána ke smrti, k pobytu v lůně, k neviditelnosti, temnotě, bisexualitě, k divočině nebo k zatmění Slunce či Měsíce. [4]

Běžným prvkem noviciátu bývá v některých případech také sexuální zdrženlivost. Alespoň co se týče sexuálních praktik „zavedeného běžného“ života. V některých případech mohou být také sexuální praktiky součástí rituálů. Například v politické, válečnické a loupeživé společnosti Areoi na Thaiti byla jednou z fází inicializačních rituálů společná hostina, během níž neplatila sexuální a potravinová tabu…se zdá, že tam docházelo nejen k heterosexuálnímu hýření, nýbrž i k sodomii. [5] Výjimkou není ani pederastie (homosexuální vztahy s mladými chlapci). Při inicializaci k některým společnostem Ingiet se jeden starší člen společnosti svlékne do naha a natře se od hlavy k patě vápnem. V ruce drží konec rohože a druhý dá jednomu z noviců; střídavě se přetahují a bojují, dokud stařec nepadne na novice a nevykoná akt. [6] Naší společnosti se to může jevit jako perverzní, nicméně Melanésané to považují za zábavu. Ostatně pedikace byla běžná už ve starověkém Řecku. U některých kmenů v britské Nové Guineji a v Dalmácii hraje při některých rituálech významnou úlohu i obcování se zvířaty.

Zvláštní vztah ke koitu nalézáme u domorodců ze střední Austrálie, kde je pohlavní styk magickým prostředkem a nikoli rozmnožovacím rituálem. [7] Například spory mezi jednotlivými kmeny řeší vysláním poslů do znepřáteleného tábora, kde projednají smír. Následně odvedou ženu (nebo dvě ženy), která je součástí poselství, mimo tábor. Pokud s ní mají všichni muži nepřátelského kmene pohlavní styk, považuje se spor za urovnaný. Podobně řešených situací je u těchto kmenů více, nicméně protože se jedná primárně pouze o přijímací rituály, nebudeme se jimi dále v této práci zabývat.

Prochází-li stejným rituálem ve stejnou dobu více osob, bývá na ně nahlíženo stejně a nečiní se mezi nimi rozdíly. Často jsou (ať už ve skutečnosti, nebo symbolicky) nazí, nebo jen spoře odění, bývají zbaveni všech symbolů reprezentujících výši jejich postavení v běžné společnosti, bývají zobrazováni jako lidé jimž nic nepatří. Tyto bytosti – novicové – se musí chovat pokorně a pasivně a musí přijímat udělované tresty bez stížností.

Ukázkovým příkladem z dob nedávno minulých (z dob, než byla v naší republice zrušena branná povinnost) budiž vojenská přísaha, kde po měsíčním přijímači ani rodiče často nepoznávali vlastního syna v nastoupené jednotce, protože všichni vojáci byli stejně ostříháni, měli stejné uniformy, stejné hodnostní označení a nikdo nijak nevybočoval z řady. Samozřejmě nepočítáme-li vojáky extrémních tělesných rozdílů – obézní, velmi vysocí či naopak malého vzrůstu.

Tyto prvky rovnosti, poníženosti a stejnorodosti jsou ideálními podmínkami pro vznik kamarádství a soudržnosti mezi novici. Vzniká tak nediferencované společenství rovnocenných jedinců, jež Turner označuje jako „communitas“. Toto slovo latinského původu používá Turner záměrně, aby se společenství noviců odlišilo od běžného významu samotného slova „společenství“.

Liminarita znamená, že vyšší postavení neexistuje bez nižšího a ten, kdo zastává vyšší pozici, musí zažít jaké to je být ponížený. [8] Z tohoto důvodu se u mnoha společenství setkáváme s různými prvky ponížení a sebezmrzačení v průběhu liminární fáze rituálu.

Například u zambijských Ndembuů při obřadu uvedení do funkce staršího náčelníka zvaného Kanongeša začíná liminární fáze stavbou malé chýše z listí. Ta je umístěna asi míli od vesnice a budoucí náčelník v ní jako obyčejný muž symbolicky umírá. Před obřadem je s ním zacházeno jako s otrokem – znemožní se mu spát, on i jeho žena jsou slovně uráženi a přinuceni vykonávat manuální práce jako sbírání dřeva na oheň apod. Při obřadu jej Kafwana (vůdce kmene Humbu, který má pravomoc předávat náramek „lukanu“ – nejvyšší symbol postavení náčelníka vyrobený ze šlach a pohlavních orgánů) řízne na spodní straně do levé paže a pronáší tuto řeč:

„Mlč! Jsi lakomý a sobecký hlupák! Jsi nerudný člověk! Nemiluješ své bližní, jen se na ně zlobíš! Lakota a zlodějství jsou vše, co máš! Přesto sem jsme tě povolali a říkáme, že se musíš stát náčelníkem. Odlož lakotu, zahoď zlost, vzdej se cizoložství, okamžitě s tím vším přestaň! Přislíbili jsme ti funkci náčelníka. Musíš jíst se svými bližními, musíš s nimi řádně žít. Nepřipravuj čarodějné léky, abys mohl požírat své bližní v jejich chýších, to je zakázáno! Přáli jsme si za svého náčelníka pouze tebe a nikoho jiného. Ať tvá manželka připraví jídlo pro lidi, kteří přicházejí sem do hlavní vesnice. Nebuď sobec, nenechávej si náčelnictví jen pro sebe! Musíš se s lidmi smát, musíš přestat s čarodějnictvím, pokud jsi ho už náhodou dostal! Nesmíš zabíjet lidi! Nesmíš být k lidem neštědrý!

Ale ty, náčelníku Kanongešo, Čifwanakenu [„synu, jenž se podobáš svému otci“] Mwantijanvwy, přitančil jsi k náčelnictví, protože tvůj předchůdce je mrtvý [tj. protože jsi ho zabil]. Ale dnes se rodíš jako nový náčelník. Musíš znát lidi, Ó Čifwanakenu. Pokud jsi býval lakomý a jídával jsi maniokovou kaši sám, nebo své maso sám, dnes jsi náčelníkem! Musíš se vzdát svých sobeckých způsobů, musíš každého vítat, jsi náčelník! Musíš přestat s cizoložstvím a sváry. Nesmíš vynášet nespravedlivé rozsudky, které by ovlivnily jakýkoli právní případ týkající se tvého lidu, obzvlášť pokud jde o tvé vlastní děti. Musíš říct: „Pokud někdo spal s mou ženou, nebo mi ukřivdil, dnes nesmím jeho případ soudit nespravedlivě. V mém srdci není zášť.“  [9]

Po této řeči se kdokoliv z přítomných, kdo má pocit, že mu volený náčelník v minulosti nějak ublížil, na něj může osočit, spílat mu a vyjadřovat svou zášť dle libosti. Jako výraz trpělivosti a pokory musí toto všechno budoucí náčelní přijímat tiše a se sklopenou hlavou.

Považoval jsem za nutné uvést nezkrácenou verzi kázání, protože ve zkrácené podobě by správně nedokreslovala situaci obřadu. Hovoří se zde o tom, že dosavadní život obyčejného muže zde končí a nově „zrozený“ náčelník se nesmí mstít za případné křivdy, jenž byly na „předchozím obyvateli jeho tělesné schránky“ učiněny. Proto musí zůstat zapomenuto ponižování předcházející a následující obřadu (urážky a nucení k vykonávání manuálních prací, o kterých jsem se zmiňoval výše).

Závěr

Srovnáním přístupů dvou osobností, A. v. Gennepa a V. W. Turnera, k problematice přechodových rituálů jsem se snažil nalézt rozdíly mezi jednotlivými teoriemi. Oba pánové se však k této problematice staví více méně stejně, samozřejmě s jistou dávkou své osobitosti. Oba také čerpají jak z literatury, tak primárně ze svých vlastní antrolopologických terénních výzkumů a zkušeností. V obou dílech je uváděno mnoho konkrétních reálných situací, které ani nelze podávat rozdílně.

Gennep primárně poukazuje na to, že na přechodové rituály, tedy rituály odloučení, pomezí a přijetí, musí být nahlíženo v souvislostech a nemají být posuzovány odděleně. Jedině tak lze dosáhnout správného a nezkresleného pochopení. Přisuzuje jim nejvyšší důležitost a staví je nad všechny samostatně zkoumané rituály. S touto myšlenou lze jedině souhlasit.

Turner zase poukazuje na primární význam prostřední – liminární – fáze a s tím typicky spojený vznik nediferencovaných společenství – communitas. Ale ani on Gennepovu myšlenku nepopírá.

Seznam použité literatury

GENNEP, Arnold van. Přechodové rituály : Systematické studium rituálů. Helena Beguivinová. Praha : NLN, 1997. 201 s. ISBN 80-7106-178-6.
TURNER, Victor Witter. Průběh rituálu. Lucie Kučerová. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2004. 194 s. ISBN 80-7226-900-3

[1] TURNER, Victor Witter. Průběh rituálu. Computer Press, 2004. s. 95
[2] GENNEP, Arnold van. Přechodové rituály : Systematické studium rituálů. NLN, 1997,s. 18
[3] Ibid., s. 19
[4] TURNER, Victor Witter. Průběh rituálu. Computer Press, 2004. s. 96
[5] GENNEP, Arnold van. Přechodové rituály : Systematické studium rituálů. NLN, 1997,s. 83
[6] Ibid., s. 157
[7] Ibid., s. 40
[8] TURNER, Victor Witter. Průběh rituálu. Computer Press, 2004. s. 98
[9] TURNER, Victor Witter. Průběh rituálu. Computer Press, 2004. s. 101