Jedním z důvodů, proč jsem začal studovat obor Sociální a masová komunikace je fascinující síla, jíž média disponují a rád bych alespoň teoreticky pronikl do mediálního zákulisí. Média se stala nedílnou součástí jak společnosti samotné, tak i všech procesů v ní probíhajících. Stala se tedy i součástí politiky, stejně tak jako je politika součástí společnosti.

Nebylo by gramaticky správné opakovat v předchozích větách stále dokola slovní spojení „nedílnou součástí“, ale v praxi tomu tak je. Dnešní politik musí být také mediálně silnou osobností. Nebo ještě lépe – dnešní politik musí být primárně mediálně silnou osobností. V mnoha případech se o to také politické špičky snaží. O tom, zda úspěšně či ne, se můžeme přesvědčit tím, že si sami zkusíme odpovědět na otázku, kolik známe politiků a odkud je známe. Většině z nás se určitě okamžitě vybaví jména a tváře, které téměř denně vidí v televizi nebo v novinách. Medializace osobnosti má velký vliv na odidealizování politiky. Politik musí pracovat na svém „image“ a to i do takové míry, že je schopen dělat nejrůznější ústupky, aby se zalíbil co největší mase lidí. Nejmarkantněji je tento jev vidět v předvolebním období. Zvláště letošní volby ukázaly, kam až je někdo schopen a ochoten zajít, aby dosáhl svého. Poslední volby byly z pohledu diváka nejdivočejší mediální fraškou. Vzájemné urážky politických protivníků, doplňované osočováním téměř kohokoliv, byly na denním pořádku. Můžeme jenom doufat, že se jednalo o událost mimořádného vybočení z řady a ne o náznak nově nastupujícího trendu s vzestupnou tendencí. Jak daleko bychom potom měli k době, kdy přestanou politické špičky používat propriety jako jsou kordy, pistole a bílé rukavice pouze jako výzvu k televiznímu duelu?

Měli bychom se zamyslet, zda politikům pro samou honbu za popularitou zůstane vůbec nějaký čas pro skutečnou práci politika, tedy práci, pro kterou jsme ho volili. Proto, aby nás zastupoval. Proto, aby prosazoval naše zájmy. Proto, abychom se po volbách nemuseli stydět říct: „Tohoto člověka jsem volil.“

Je až s podivem, kolik je potřeba věnovat úsilí, aby člověk působil na diváky pozitivně. Ano, jistě jsou tací, kdo mají něco, co bychom mohli nazvat „kouzlem osobnosti“, ale i přesto se tomuto přirozenému talentu musí hodně pomoct. Budeme-li se v naší úvaze pohybovat ve vyšších politických vrstvách, kde za jedním člověkem může stát celý podpůrný tým vzdělaných lidí, poradců, bude jistě pro politikovu popularitu větším přínosem tým s vyšší mediální zkušeností. I zdánlivé maličkosti, jako kdy si vzít před kameru kravatu a kdy neformální svetr hrají svou roli. Podívejte se během televizní diskuze na hodinky a rázem vás někdo označí za netrpělivého. V tom lepším případě. Také se můžete o sobě v novinách dočíst, že je vám zatěžko věnovat svým voličům svůj čas a nejraději byste se už viděl na golfovém hřišti.

Je to samozřejmě jenom teoretická úvaha, ale vyhrál by John Fitzgerald Kennedy volby nebýt televize? Jeho protivník, republikán Richard Nixon, byl v rozhlasových debatách výrazně úspěšnější. Historicky první televizní presidentská debata 26. září 1960 mu však „vzala vítr z plachet“. Oslaben dvoutýdenním pobytem v nemocnici po operaci kolena, s make-upem roztékajícím se po tváři a ve špatně padnoucí košili jistě nepůsobil jako vyrovnaný protivník opálenému, dobře naladěnému, sebejistému a odpočatému Kennedymu. Verdikt voličů, televizních diváků, byl jasný – 35. presidentem Spojených států se stal právě John Fitzgerald Kennedy.

Stejně tak jako může televizní vysílání někomu pomoci do funkce, mohou média působit i opačně. Využitím, lépe řečeno – zneužitím médií není velkým problémem „vyrobit“ i z úspěšného politika „politickou mrtvolu“. Nástrojů, jak toho docílit, existuje jistě nepřeberné množství. Jenom pro ilustraci uveďme alespoň jeden z nich. Třeba zneužití investigativního interview. Novinář pozve politika na běžný rozhovor. Nejdříve klade neškodné otázky, na které má dotyčný kladné odpovědi a je rád, že se ho nikdo nesnaží dostat do svízelné situace. Uklidní se a vytvoří se téměř přátelská atmosféra. To je přesně moment kdy přijde na řadu sled pečlivě připravených dobře mířených útočných otázek. V daný moment je téměř nemožné se jakkoliv bránit. Na tuto situaci se lze jen těžko připravit a i trénovaný řečník nezareaguje vždy okamžitě profesionálně a s čistou hlavou. Pokud by se mu to snad i povedlo, může na řadu přijít technika. Sestříhat záběry tak, aby nepodávaly úplnou pravdu, to jistě zvládne už student prvního ročníku FAMU.

S ohlédnutím se za několika posledními mediálně propíranými kauzami našich politiků je nutno konstatovat, že mnohdy nejsou ani žádné výše zmiňované nečisté praktiky potřeba. Stačí pouze zdokumentovat, s jakými problémy někteří odpovídají na otázky ohledně svého soukromí. Co takový Stanislav Gross? Mladý dravec postupující nahoru přes post ministra vnitra až do křesla předsedy vlády. Tři měsíce upřesňoval údajná fakta ohledně svých financí, až mu nastalá situace „zlomila vaz“ a nakonec se z vysoké politiky vytratil úplně. Na rozloučenou nám tu ale zanechal vládní krizi, se kterou jsme již museli poradit bez jeho asistence.

Poslanec Michal Kraus. Ten zase s úsměvem vyprávěl veselou historku, jak se v euforii tituloval ředitelem na schůzce ohledně zakoupení akcií ghanské firmy na zpracování kakaových bobů. Ale byla to samozřejmě jenom legrace, protože jinak tam byl jako turista. Nebo na studijní cestě? Nebo jaká byla vlastně poslední verze? A víte to už vlastně vy sám, pane Krausi?

Každý, kdo o politiku třeba jenom trochu zavadil, zná jistě jméno Zdeněk Doležal. Pokud k tomuto jménu dodáme ještě dnes již legendární výrok „pět českých na stole“, vzpomene si jistě i většina ostatních. Ale panu Doležalovi zřejmě dělá dobře světlo reflektorů kamer, na které vyplazuje jazyk. A proto se ještě se starostou obce Budišov, Ladislavem Péťou, zapojil do plánu, jak získat peníze z Evropské unie. Samozřejmě ne pro Českou republiku, ale pro sebe. Ono i o tom vyplazeném jazyku by se slušelo zamyslet. Byl určený pro kamery, televizní štáb nebo toto gesto mělo vyjadřovat něco pro nás všechny?

Jistě není třeba pokračovat v uvádění příkladů. Výčet by byl určitě velice dlouhý a stále bychom nacházeli další a další. Všechny kauzy však mají něco společného. A tím společným je fakt, že všechny kauzy byly zveřejněny. Nikdy se asi nedozvíme, jak čistou hru v nich média hrála. To zůstává tajemstvím zúčastněných, poškozených a několika vyvolených, kteří nám informace zprostředkovali. Nicméně pokud by jejich role nebyla vůbec žádná, nestalo by se nic. Nikdo by se nic nedozvěděl, nikomu by nic nechybělo, nikdo by si nestěžoval, nikdo by nebyl nucen odejít. Všichni by prostě byli spokojeni. Silně to připomíná pohádku. V tom lepším případě. V horší to pak malinko zavání „předlistopadovou“ situací a idejím komunismu.

Lidé stále hledají pravdu, média jim prezentují svou verzi a všichni jsou spokojení, aniž by se masy dozvěděli skutečnou pravdu

Tento text je součástí mé seminární práce do předmětu Politologie a státověda.