Jelikož je vypracování osobního slovníčku pedagogických pojmů častým zadáním seminárních a jiných prací, vystavuji svou verzi pro případ, že by se někomu hodila. Vzhledem k jeho rozsáhlosti je rozdělen do tří částí. První část obsahuje pojmy „Analýza“ – „Interakce v pedagogice“.

Analýza

Rozbor, rozklad, metoda založená na dekompozici celku na elementární části. Opak syntéza.

Andragogika

1. Teorie výchovy a vzdělávání dospělých.
2. Studijní obor připravující absolventy pro práci v oblasti výchovy a vzdělávání dospělých, personalistiky, aj.

Autorita

Legitimní moc. Moc uplatňovaná v souladu s hodnotami těch, kdo jsou ovládáni, jim přijatelnou formou, která si získala jejich souhlas. Formální – daná hierarchickou sociální pozicí. Neformální – vyplívá ze svobodného uznání převahy v některé významné oblasti a pozitivního hodnocení jejího nositele.

Behaviorismus

Psychologický směr zastávající názor, že předmětem vědeckého zkoumání by mělo být pouze pozorovatelné, měřitelné chování organismu. Vznikl počátkem 20. století (J.B.Watson) jako reakce na psychologii vědomí s její hlavní metodou – introspekcí. V původní podobě zůstal pouze americkou záležitostí. Novější podoba (B.F.Skinner) – neobehaviorismus – měla v 50. a 60. letech širší dosah a inicializovala zdroj programového učení, lineárně programovaných učebnic a vyučovacích strojů. Obě fáze se pak odmítají zaobírat vnitřními proměnnými lidské psychiky.

Brainstorming

„Bouření mozků“. Jedna z metod rozvíjejících a podněcujících tvořivé myšlení. Původně určena pro řídící pracovníky, konstruktéry, ekonomy. Nyní má širší využití, např. při vyučování jako aktivizační prvek. Založena skupinové (5-12 členů) diskuzi a skupinové řešení problémů. Diskuze je do jisté míry řízena, nahrávána a analyzována. První fáze – spontánní nápady, myšlenky, netradiční řešení, přičemž je zakázáno nápady hodnotit, kritizovat, nebo omezovat. Ve druhé fázi se nápady analyzují, modifikují a dopracovávají s cílem nalézt co nejlepší a netradiční řešení.

Celoživotní vzdělávání

„Lifelong learning / education“. Koncepce založená na potřebě permanentní kultivace člověka, jeho rozvoje a poznání ve všech obdobích života. Za hlavní problémy se považují: (1) vytváření předpokladů pro celoživotní vzdělávání již v období školního vzdělávání; (2) kompenzace nedostatků všeobecného vzdělávání prostřednictvím různých forem distančního vzdělávání a vzdělávání dospělých; (3) využití masových sdělovacích prostředků a informační techniky k podpoře neformálního vzdělávání a sebevzdělávání; (4) otevření tradičních vzdělávacích institucí širší veřejnosti a budování nových speciálních zařízení pro vzdělávání dospělých.

Další vzdělávání

„Continuing education, further education“. Vzdělávání, které následuje po ukončení určitého vzdělávacího stupně. Je určeno těm, kdo pokračují v dalším studiu při zaměstnání. Může být organizováno: (1) školou ve formě studia mimořádného, externího, dálkového, postgraduálního, účelových kursů a pod.; (2) školami a neškolními institucemi (podniky, zájmovými profesního organizacemi asociacemi apod.) jako vzdělávání specializační, rekvalifikační, kompenzační či doplňkové.

Dědičnost

Přenášení znaků, vlastností apod. z rodičů na potomky. Přenos je umožněn geny. Splynutím rodičovských pohlavních buněk vzniká nový jedinec, který získává polovinu genetické informace od otce, polovinu od matky. Genetická informace může obsahovat znaky a vlastnosti výhodné pro nového jedince, ale také znaky nevýhodné (např. choroby). Dědičně získané znaky a vlastnosti se mohou, ale nemusí projevit. Závisí to na (1) typu dědičnosti, (2) pravděpodobnosti dědění některých znaků, (3) vnějších podmínkách, (4) lékařských zásazích.

Defektologie

Nauka zkoumající příčinu i podstatu defektů, jejich vliv i důsledky na psychiku i na společenské vztahy postiženého člověka, hledající možnosti, jak odstraňovat nebo alespoň omezovat důsledky defektů, případně jak jim předcházet.

Diagnostika

1. Posloupnost činností vedoucí k diagnóze.
2. Soubor vyšetřovacích metod.

Didaktika

Pedagogická disciplína, teorie vyučování. Autorem první systematické didaktiky byl J.A.Komenský. V jeho pojetí zahrnovala didaktika celou teorii vzdělávání, tedy nejen systém vyučování na jednotlivých věkových stupních, obsah vzdělávání a soustavu vyučovacích předmětů, metody a zásady vyučování, ale také problémy výchovné, zvl. mravní výchovu. V dalším vývoji se pojem didaktika zúžil na teorii vyučování. Jejím předmětem se staly cíle, obsah, metody a organizační formy ve vyučování. Jejich obecnými řešeními se zabývá obecná didaktika, problémy jednotlivých stupňů a typů vzdělávání se zabývají odpovídající didaktiky, např. didaktika mateřské školy, didaktika základní školy, didaktika odborných škol. Specifickými problémy vyučování v jednotlivých vyučovacích předmětech se zabývají předmětové didaktiky, resp. metodiky, problémy skupin předmětů oborové didaktiky. (např. didaktika přírodovědných předmětů, didaktika jazykových předmětů). Témata řešená u nás v rámci didaktických disciplín jsou vztahována v zahraničí k problémů kurikula, respektive psychodidaktiky.

Distanční vzdělávání

Druh dálkového studia zprostředkovaného médii (telefon, rozhlas, televize, počítač aj.). Je založeno na předem připravených programech a samoučení. Stále více se prosazuje také jako korespondenční studium.

Emoce

Psychický stav pramenící ze subjektivního prožívání vztahu k něčemu či někomu (např. emoce lásky, nenávisti aj.). Může být v rozporu s racionálním hodnocením téhož vztahu či s objektivní skutečností.

Empatie

Vcítění

1. Schopnost vcítit se do prožitku druhého, do jeho pocitů.
2. Přijetí (alespoň v duchu) sociální role jiného člověka, pohled na lidi, problémy, události z jiné perspektivy; snaha vidět svět „jinými očima”. V morálním vývoji jde o důležitou etapu při tvorbě morálních hodnot.

Empirie

Zkušenost.
Teorie duševního vývoje člověka, považující za rozhodující faktor tohoto vývoje zkušenost (empirii), vliv prostředí. Zdůrazňuje se velká, až neomezená schopnost člověka utvářet se učením. V moderní době je tento přístup významně reprezentován klasiky behaviorismu. Jednostrannost empirismu a jemu protikladného nativismu se pokoušejí překlenout interakční teorie duševního vývoje. Teorii zkušenosti zásadně modifikoval Immanuel Kant – rozdělení na transcendentální a imanentní.

Etika

1. Teorie mravnosti, filosofická disciplína zabývající se hodnotových základem postojů, jednání a chování lidí. K základním kategoriím patří štěstí, svoboda a smysl lidského života.
2. Systém mravních norem, tvořících základ společnosti, vymezujících postavení člověka ve společnosti a poskytujících kritéria jeho morálního jednání.
3. Mravní chování člověka, soulad jeho rozhodování, jednání a chování s humánními etickými principy.
4. Název vyučovacího předmětu, jehož obsahem je mravní výchova. V některých školských systémech je etika jako volitelnou předmět alternativou náboženské výchovy.

Evaluace

1. Proces neustálého hodnocení a vyhodnocení. Proces průběžného a nekončícího hodnocení a vyhodnocování.
2. Charakteristika a hodnocení kvality a výsledků vzdělávací soustavy.

Formální vzdělávání

1. Dříve termín označoval vzdělávání a vyučování orientované na osvojování formy a rozvíjení představ bez dostatečného zřetele k obsahu jako materiálního základu vzdělání. Bylo založeno na idejích F.J.Herbarta.
2. Dnes označuje vzdělávání, které se realizuje ve vzdělávacích institucích (školách), jejichž funkce, cíle, obsah, prostředky a způsoby hodnocení jsou definovány a legislativně vymezeny. Reflektuje politické, ekonomické, sociální a kulturní potřeby společnosti a vzdělávací tradici. Probíhá ve stanoveném čase a formách. Zahrnuje na sebe navazující vzdělávací stupně a typy, které jsou určeny celé populaci nebo určitým skupinám populace.

Frustrace

Psychický stav, který vzniká tehdy, je-li jedinci znemožněno: (1) dosáhnout cíle, na němž mu záleží, protože se mu do cesty postaví překážka; (2) uspokojit důležité potřeby; (3) uspokojovat své zájmy; (4) rozhodovat samotnému o svých záležitostech. Zdroj obtíží může být vůči jedinci vnější (fyzická překážka, velká vzdálenost, rozhodnutí jiných lidí apod.) nebo vnitřní (plachost, úzkostnost, nedůvěra ve vlastní síly, tělesný či smyslový handicap, nemoc apod.). Ve školním prostředí může být frustrován nejen žák, ale i učitel.

Hospitace

Návštěva vyučovací hodiny, přednášky apod. s cílem poznání stavu a úrovně výchovně vzdělávací práce. Za účelem kontrolním ji vykonávají školní inspektoři a ředitelé škol, za účelem studijním a poznávacím učitelé, studující aj.

Humanizace

Zlidšťování, zlidštění.

Chování

Souhrn všech vnějších projevů člověka, tedy reflexních reakcí, pohybů, činnosti, jednání. Zahrnuje složky vrozené i naučené, složky záměrné i bezděčné, adaptivní i maladaptivní, útočné i obranné, verbální i nonverbální, sociální i antisociální apod. U člověka je výsledkem vnitřních stavů, sociálních podmínek, záměrného i nezáměrného působení, situace. Chování je širší pojem než jednání. Dá se pozorovat, zaznamenávat, někdy též měřit a hodnotit.

Informální vzdělávání

Celoživotní proces získávání znalostí, osvojování dovedností a postojů z každodenních zkušeností, z prostředí a kontaktů s jinými lidmi. Probíhá v rodině, mezi vrstevníky, v práci, ve volném čase, při cestování, čtení knih a časopisů, při poslechu rozhlasu, sledování televize, při návštěvě výstav, divadel. Je neorganizované, nesystematické a institucionálně nekoordinované. Je součástí celoživotního vzdělávání lidí, včetně těch, kteří dosáhli vysokého stupně formálního vzdělávání.

Inteligence

Jeden z obtížně definovatelných pojmů, jehož pojetí se stále vyvíjí.
1. Podle Stenrnberga jde o účelnou nebo úspěšnou adaptaci člověka v kontextu reálního světa.
2. Schopnost člověka názorně nebo abstraktně myslet v řečových, numerických, časoprostorových aj. vztazích a nalézt řešení problému. Umožňuje účelně jednat, úspěšně zvládnout komplexní i specifické situace. Není přímo pozorovatelná. Rozlišuje se např. inteligence fluidní (biologická), krystalická (kulturní), akademická a praktická, obecná a specifická (hudební, matematická, motorická, jazyková apod.).

Interakce v pedagogice

Vzájemné působení učitele a žáka. Interakční pojetí obohatilo pedagogiku o tyto pohledy: učitel nepůsobí na celou třídu stejně, s jednotlivými žáky jedná poněkud odlišně; nemůžeme výuku posuzovat jen podle výsledků, konečných produktů, musíme vědět, jakými potupy se k nim dospělo; výsledek žáka (výchovný, vzdělávací) závisí též na vztahu mezi ním a učitelem (učitelových postojích, očekáváních, nárocích; žákově zájmu, úsilí, schopnostech, vysvětlování příčin úspěchu a neúspěchu). Průběh vzájemného působení učitele a žáka se dá detailně popsat, analyzovat, posoudit a učiteli lze poskytnout zpětnou vazbu; průběh interakce učitel – žák lze také modelovat v podobě adaptivního vyučovacího programu, vložit do počítače a široce využívat pro optimalizaci žákova učení.