Ikonou propagandy a manipulace je dle mého osobního názoru osoba Adolfa Hitlera. Musím zdůraznit, že nesouhlasím s jeho činností a jejími výsledky, nijak nesympatizuji a ani nepodporuji jeho myšlenku. Ale člověk, který dokázal vtáhnout do největšího válečného konfliktu novodobé historie prakticky celý svět, musel disponovat nemalou dávkou talentu v tomto oboru. Jak by dnes mohl svět vypadat, kdyby Hitler své nadání se stejnou vervou namířil opačným směrem, kdyby se všechno napáchané zlo obrátilo v dobro. Jistě, druhá světová válka svým způsobem také napomohla k vývoji společnosti, minimálně v oblasti zbrojního průmyslu, ale za jakou cenu.

Křižník Potěmkin

Snímek měl premiéru v prosinci roku 1925 v moskevském Velkém divadle. Byl natočen na politickou objednávku bolševického Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany v rekordním čase šesti měsíců. Tento šibeniční termín musel být dodržen z ryze propagandistických důvodů tak, aby se premiéra odehrála v době oficiálních oslav dvacátého výročí revolučních událostí z roku 1905. Dílo mělo být do prosince hotové, ale scénář byl schválen teprve v červnu.

V době, kdy bolševici oslovili Ejzenštejna, měl za sebou coby režisér pouze jedno, navíc právě dokončené dílo, Stávka. Nicméně jeho působivé zpracování událostí z historie revolučního hnutí zaujalo vrchní komunistické pohlaváry natolik, že si byli jisti správností své volby.

Rozsah drtivého dopadu, jenž uvedení filmu mělo, však zcela jistě nepredikovali ani největší vizionářští funkcionáři. Snímek dle předpokladu ovlivnil široké masy obyvatel celého Svazu sovětských socialistických republik, ale nejenom to. Ovlivnil v podstatě celý svět.

Křižník Potěmkin získal následujícího roku po své premiéře ocenění Americké filmové akademie. V roce 1927 nejvyšší cenu Světové výstavy v Paříži a v roce 1958 byl na Světové výstavě v Bruselu hlasováním Mezinárodního výboru pro dějiny filmu označen za nejlepší film všech dob.

Jako základ pro film posloužil filmový scénář, který napsala scénáristka Nina Ferdinandovna Agadžanová – Šutko. Původní, stovky stránek obsahující, scénář zachycoval všechny důležité události spojené s revolučním rokem 1905. Pro potřeby filmu byl ale velmi obsáhlý, a proto z něj Ejzenštejn použil jenom část. Primárně se zaměřil právě na vzpouru námořníků proti svým nadřízeným a potažmo proti celému carskému režimu, k níž došlo 14. června 1905 na křižníku černomořské flotily Kníže Potěmkin Tauridský. Pro korektnost je nutné podotknout, že ačkoliv byl Potěmkin stavěn jako pancéřový křižník, bylo následně při jeho testech zjištěno, že maximální rychlost tomuto označení neodpovídá, a proto byl překlasifikován na bitevní loď. Označení křižník se však historicky vžilo a je i nadále používáno ve všech materiálech.

Natáčení probíhalo v Sevastopolu na křižníku Dvanáct apoštolů. Původní křižník Potěmkin totiž již v době natáčení neexistoval. Těžce poškozený výbuchy ze Sevastopolu ustupujících bělogvardějců, tehdy již pod jménem Bojovník za svobodu, byl v následujících letech 1922 – 1923 sešrotován. Zajímavostí je, že k jeho vyřazení ze stavu flotily došlo až před premiérou filmu Křižník Potěmkin.

Historická událost vzpoury na křižníku byla Ejnzejnštejnem vykreslena vcelku přesně. Vzpouře samotné nezabránila ani záměrná výměna dvou set nejproblémovějších členů posádky za nováčky z učiliště a následné záměrně naplánované cvičení na moři nedaleko Oděsy, které mělo izolovat námořníky od nepokojů na souši.

Námořníci Maťušenko a Vakulinčuk pracují na plánu dle podkladů, které mají od ilegální vojenské námořnické organizace. Mají v úmyslu podpořit své „bratry dělníky“ a spolu s nimi stanout v prvních řadách revoluce. Grigorij Vakulinčuk v ložnicích mužstva vyzívá ostatní k otevřenému vystoupení a zapojení se do revoluce. Nehodlá jenom nečině přihlížet, když povstalo již celé Rusko. Sílu jeho projevu dokreslují výrazná ostrá gesta, která jsou navíc ještě umocněna z dnešního pohledu nižší kvalitou filmu. Záběry tak nejsou plynulé, čímž gesta získávají ještě důraznější efekt.

Carskými pohlaváry instruovaní důstojníci bez přestání pátrají po dalších podezřelých buřičích. Svou zlost si vylívají na nejméně nebezpečných nováčcích, kteří jsou nejsnadnějším cílem. Neuvědomují si, že díky tomuto aktu se mohou i „pro-carsky“ případně neutrálně smýšlející nováčci začít přiklánět na stranu revolucionářů, kteří pro ně mají přátelské pochopení.

Situace se začíná vyostřovat, když se mužstvo bouří proti kvalitě jídla. Shnilé maso prolezlé červy jim zcela oprávněně nepřipadá ani jako strava vhodná pro psy, natož pak pro lidi. Přivolaný lodní lékař, člen důstojnického sboru, však označuje červy za mrtvé moučné larvy, které je možné omýt solným roztokem a vyzývá námořníky k ukončení protestů a návratu k práci. Události na lodi se zdánlivě vrací do normálu. Probíhá pravidelná údržba lodi, čistí se zbraně, kontroluje technika a nic nenapovídá vyhrocené situaci. Tato pasáž je natáčena kamerou z malé vzdálenosti, aby vynikly detaily a běžné předměty budily větší dojem. Obyčejná hlava šroubu tak na velkém filmovém plátně působí jako obrovská kovová masa evokující velkou sílu celého stroje. Záběry na hlavně děl, jež námořníci v rámci denního režimu čistí, působí na diváka hrozivě. Při čelním pohledu zblízka vypadá opticky větší i hlaveň devítimilimetrové automatické pistole. Primární děla na křižníku měla v průměru více než třicet centimetrů. Kombinace detailního záběru a filmového plátna budí mírně řečeno respekt.

Do „normálu“ se vrací i kuchyně a ze shnilého masa se v námořnickém kotli vaří boršč. Bezmocná zlost přesahuje únosnou míru a námořníci si místo uvařeného boršče kupují konzervy v lodním obchodě. To zjišťují důstojníci a svolávají celou posádku na palubu k mimořádnému nástupu. Velitel lodi Golikov nařizuje vystoupit z řady těm, kterým chutnal boršč. Vystupuje důstojnický sbor, který se chce zalíbit. „Ostatní nechám pověsit!“ hřmí Golikov na námořníky a přivolává stráže. Mužstvo se na pokyn Maťušenka snaží shromáždit u věže, někteří se pokouší uniknout přes admirálský vchod, což byla pro velitele poslední kapka a svůj původní trest přeformuluje z oběšení na zastřelení. Několik nešťastníků, kteří nestačili uniknout, je zahaleno pod plachtu a velitel stráže velí: „Do plachty pal!.. Palte… Palte… Střílejte.“

A právě tady nastává zlomový okamžik, kdy se Vakulinčuk rozhodl, že už je potřeba jednat. Obrací se na stráž připravenou ke střelbě. „Bratři“, apeluje na jejich city, „na koho střílíte“. Když si stráž uvědomí, že nemíří na nikoho jiného, než na své kolegy, skloní zbraně. Námořníci se zmocňují zbraní a vzpoura se dostává do vrcholné fáze. Důstojníci jsou biti, zabíjeni a házeni přes palubu. Zvlášť emotivně působí záběr, kdy je pád lodního lékaře přes palubu doplněn komentářem: „Jdi ke dnu krmit červy“ a následován dalším záběrem na červy prolezlé maso.

Kontrola nad lodí se dostává do rukou mužstva. Definitivnímu vítězství však předchází ještě dramatická scéna, kdy je iniciátor vzpoury střelen zuřivým velitelem a padá přes palubu. Jeho mrtvé tělo se zachytí na háku těsně nad hladinou. Bolševický námořník Vakulinčuk padl jako první.

Jeho mrtvé tělo odvážejí na břeh do Oděsy, kde jej uloží do stanu s nápisem na hrudi „Zabit kvůli lžíci boršče“. Zvěsti o vzpouře na křižníku Potěmkin se do města dostaly brzy. Davy lidí míří do přístavu, aby se podívaly na tělo zabitého námořníka. Ejzenštejn pro tyto záběry využil tisíce lidí. Dnes, v době počítačů, by to bylo mnohem jednodušší. Tenkrát bylo opravdu potřeba tolik lidí shromáždit.

Před masu lidu vystupují řečníci veřejně odsuzující zavraždění bojovníků, kteří položili život za revoluci a nabádají k otevřenému odporu a podpoře boje za svobodu. Scéna je doprovázena detaily zaťatých pěstí a hrozících rukou. Jistým překvapením může být užité heslo „všichni za jednoho, jeden za všechny“, které známe spíše ze Tří mušketýrů Alexandra Dumase.

Událost na Potěmkinu vytvořila pouto mezi námořníky a obyvateli Oděsy. Oděsané houfně přiváželi námořníkům na Potěmkin potraviny, vodu a uhlí. Tisíce lidí sledovaly dění na Potěmkinu. Povznesenou revoluční náladu přerušily až výstřely. Masakr na oděských schodech je jednou z nejpůsobivějších scén celého filmu. Zachycuje carské vojáky kráčející ve formaci dolů po schodech, nemilosrdně vraždící vše živé, co se před nimi hýbe. Muži, ženy, děti, staří, mladí, nikdo nebyl ušetřen. Ani matka tlačící před sebou kočárek s dítětem. Dostává zásah a padá na zem. Do poslední chvíle ještě drží kočárek, ale ten se jí nakonec vysmekne a řítí se mezi mrtvými těly po dlouhých schodech dolů. Prchajícím civilistům se pod schody postaví do cesty kozáci na koních a útočí na ty, kteří přežili střelbu. Scéna z oděských schodů byla pro svou brutálnost v některých verzích cenzurována a některé záběry byly z promítání vyřazeny.

Několik námořníků na křižníku přemýšlí o okamžitém vylodění ve snaze pomoci měšťanům. Mohou jim však pomoci pouze symbolicky výstřely z děl na sídlo „katanů“. Čeká je totiž boj s blížícími se dvanácti loděmi admirálské eskadry, která byla vyslána k zajištění situace a potlačení vzpoury na Potěmkinovi. Čeká je dlouhá noc, na jejímž konci se mají setkat s velkou přesilou. Nad ránem je vyhlášen poplach a všichni míří na palubu. Postaví se přímo proti přesile a vyrazí plnou parou vpřed. Potěmkin doprovází minonoska číslo 267, která se připojila k povstání a ani na chvíli se od křižníku neodloučila. Scéna je opět doplněna detailními záběry na úchvatné pracující stroje. Eskadra se blíží a mohutná čelní děla Potěmkina přijíždějí do záběru zleva a vztyčují se nahoru na znamení připravenosti k boji. Eskadra je již v dostřelu, když Potěmkin vysílá signál „přidejte se k nám“. Nastává dramatická chvíle čekání, jestli admirálská eskadra začne střílet. Místo výstřelu však přichází odpověď na signál a nad hlavami carských admirálů zaznělo bratrské „hurá“. Hlavně jdou dolů, Potěmkin proplouvá eskadrou bez jediného výstřelu a „poprvé na něm zavlála vlajka svobody“.

1925 – originál

Originální verze z roku 1925 má délku 71 minut a obsahuje i scény, které byly v cenzurované verzi vystřiženy. Jde hlavně o záběry z oděských schodů. Například na zemi ležící umírající dítě, po kterém před carských vojskem prchající dav šlape a kope do něj. Nabízí i velice detailní pohled na dětskou ručičku drcenou těžkou botu jednoho z prchajících. Obsahuje i záběr, kdy plačící matka míří vstříc kordonu carských vojáků a prosí je, aby nestříleli na ni a jejího nemocného chlapečka. V záběru vidíme napřaženou důstojnickou šavli, která jde o několik sekund prudkým švihem dolů. Jistě každý zná tento signál pro zahájení palby. Matka umírá i s dítětem v náruči.

Originál filmu je němý a proložený pouze ruskými titulky. U příležitosti padesátého výročí natočení byl v roce 1975 film zrekonstruován a jako hudební podklad byla použita hudba Dmitrije Šostakoviče. Konkrétně jeho Čtvrtá, Pátá, Desátá a Jedenáctá symfonie.

Ejzenštejn rozdělil film do pěti celků:

1. Mužstvo a larvy
2. Drama na lodi
3. Mrtvý volá po spravedlnosti
4. Oděské schody
5. Setkání s eskadrou

Mohl tak učinil po vzoru řeckých tragédií, které byly členěny do stejného počtu partů. Stejně tak mohl chtít i tímto dělením připomenout revoluční „pátý“ rok (1905).

1950 – cenzurováno

Křižník Potěmkin se dostal na plátna kin po celém světě. Pro svůj revolucionářský podtext však často v cenzurované verzi. V některých zemích byl dokonce zakázán. Cenzurovaná verze z roku 1950 neobsahuje některé výše zmiňované drastické scény. Došlo také k vyřazení titulku „Bijte Židy!“ který „zazněl“ z davu sroceného na oděském molu. Celkově je však tato verze mnohem více titulkovaná, než originál. Nové titulky nejsou pouhým rozšířením, ale jsou modifikovány i některé titulky původní verze. Oproti originálu již není tato verze rozdělena na pět částí a má délku pouze 64 minut. Hudbu k verzi z roku 1950 složil Nikolaj Krjukov.

Závěr

Ejzenštejnův Křižník Potěmkin výrazně ovlivnil nejenom sovětskou filmovou tvorbu, ale celý svět. Film inspiroval i Woodyho Allena, Zbigniewa Rybczynského nebo Julisze Machulského. Některé principy emotivních prvků jsou celosvětově používány dodnes. Poprvé se v něm objevila pohyblivá kamera. Téměř celý byl natáčen v exteriérech, což nebylo na tehdejší dobu zvykem. Vynikal také počtem účinkujících. Minimální počet profesionálních herců doplňovaly desetitisíce komparzistů. Rázné gestikulace rukou i pohyby postav, či užití kamery z netradičních úhlů, to vše umocňuje atmosféru.

Inspiroval také mnoho hudebníků. Ve spolupráci s drážďanským symfonickým orchestrem v roce 2004 složila hudbu k filmu britská skupina Pet Shop Boys. V loňském roce byl také film promítán v kinech s hudebním doprovodem Christopha Pajera.

Vezmeme-li v úvahu celkový dopad na celosvětové dění v pozdější době a přihlédneme-li k tomu, jakou reakci vyvolalo o třicet let dříve promítání „obyčejného“ Příjezdu vlaku, dojdeme k závěru, že v tehdejší době musel silně ovlivnit téměř sto procent diváků.

Převedeno do našeho školního prostředí – Sergej Michaljovič Ejzenštejn a Křižník Potěmkin mají z předmětu Propaganda a manipulace „za jedna“.

Tento text je součástí mé seminární práce do předmětu Propaganda a manipulace.