Osobnost Františka Gela provází historii naší země v nejednom oboru. Působil v novinách, rozhlasu, diplomatických službách, byl válečným zpravodajem, překladatelem a přednášel na universitě. Zapůsobil na obrovské masy lidí a zanechal širokou stopu v paměti mnohých z nich.

Já osobně jsem si téma „František Gel“ připravil ke zkoušce z předmětu Historie masové komunikace. Tenkrát jsem se pro něj rozhodl na základě jednoho jediného kritéria, kterým bylo jeho studium na gymnasiu v mém rodném městě Prostějově. Teprve tehdy, když jsem začal systematicky vyhledávat informace o jeho osobě, dostával jsem se postupně do úplně jiné dimenze, než jsem původně vůbec očekával.

Jsem rád, že jsem dostal příležitost zpracovat medailonek Františka Gela i jako samostatnou zápočtovou práci z předmětu Zpravodajství a publicistika.

Jak to všechno začalo

Většina životopisů začíná standardním „Pan XY se narodil…“. Ne tak životopis Františka Gela. Ten v jeho vlastním podání originálně začíná o něco dříve, a to již v létě roku 1899, kdy si mladý záložní poručík na manévrech vymknul kotník. V bytě ošetřujícího lékaře, kterému šel poděkovat za poskytnutou péči, se seznámil s jeho mladou a krásnou dcerou. Přibližně o rok později se tito dva mladí lidé vzali a následujícího roku na podzim se jim narodil syn. Psalo se datum osmnáctého září 1901, když se v severomoravském městě Albrechtice narodil František Lucián Feigel.

Po maturitě na prostějovském gymnasiu v roce 1919 absolvoval jednoroční abiturientský kurs obchodní akademie. Poté pracoval jako korespondent Všeobecné bankovní jednoty v Brně. Tuto práci si však nevybral dobrovolně. Bylo to na přání, lépe řečeno na příkaz jeho otce, který byl jako soudce zvyklý jednat velice rázně. Nebylo tedy jiné možnosti než poslechnout, byť jen na přechodnou dobu, do roku 1922, kdy v den svých jednadvacátých narozenin dosáhl plnoletosti a vydal se do světa za dobrodružstvím. Vídeň jej však pohltila. Během jednoho dne utratil všechnu svou hotovost a v následujících dvou dnech i to, co získal prodejem zlatého řetízku k hodinkám, který mu věnovali rodiče za úspěšné složení maturitní zkoušky. Za další dva dny dobrovolně vstoupil do armády k 6. jezdeckému pluku v Brně.

Novinář

Po vojně se přihlásil na brněnskou Masarykovu universitu ke studiu práv, kde však setrval pouze necelé dva semestry. V roce 1924 jej zaujal obrovský zájem o soudní přelíčení s Hildou Hanikovou. Napsal do pražské redakce nově vycházejícího časopisu Soudní síň, že by na tom případu chtěl pracovat jako jejich brněnský dopisovatel. Nezapomněl zmínit, že je právník, o semestrech se však nezmiňoval. Obratem obdržel akreditaci, a tak se z něj stal novinář.

Dne čtrnáctého března 1924 vyšla první reportáž se značkou „-gel“. Gelovy reportáže byly velice poutavé a zaujaly i brněnského soudničkáře Lidových novin Rudolfa Těsnohlídka, který jej začátkem června oslovil s nabídkou, zda by jej zastupoval po dobu jeho dovolené. Gel měl sice v plánu nastoupit k cizinecké legii, ale tak lákavé nabídce nemohl odolat. Třetího června vyšel jeho první soudní referát v Lidových novinách, který zahájil celou úspěšnou sérii. Do konce července roku 1924 bylo otištěno celkem sto tři jeho příspěvků.

Jednou si jej dal zavolat šéfredaktor Arnošt Heinrich. V jeho kanceláři seděli Josef a Karel Čapkovi, kteří chtěli poznat, jak vypadá značka „-gel“. Následkem jejich uznání byl druhého dne přijat za redaktora Lidových novin.

Gel si získal respekt mimo jiné i tím, že s ním nad jedním jeho sloupkem polemizoval Josef Čapek. To mu vyneslo i přeložení z Brna do Prahy, kde jej přivítal šéfredaktor Karel Z. Klíma. S ním také v roce 1933 odešel pracovat do nakladatelství Melantrich, kde se i nadále zabýval primárně policejní a vojenskou tématikou.

V době Gelova působení v Lidových novinách vyšla první z jeho povídek Opilý kocour (13. ledna 1929) a v dubnu 1930 potom povídka Porota o smrti Anny Lhotové.

Válka

První den německé okupace naší vlasti, patnáctého března 1939, využil Gel dobrých kontaktů u armádních důstojníků a požádal je o pomoc s odchodem za hranice. Povedlo se mu to až na třetí pokus, ale i tak jej zatkli v Budapešti, odkud byl deportován do Jugoslávie. Po strastiplném putování Tureckem, Sýrií a Středozemním mořem zakotvil v Marseille. Zde se z něj šestadvacátého ledna 1940 stal vojín československé zahraniční armády. Sloužil v Paříži v sídle Československého národního výboru, kde spravoval úřední agendu spojenou s formováním československých vojsk ve Francii.

Druhý říjnový den roku 1940 nesl velice těžce. Kmenovým rozkazem číslo 9/40 československé zahraniční armády byl ze zdravotních důvodů propuštěn z armády. Stal se úředníkem londýnského ministerstva zahraničních věcí prozatímní vlády Československé republiky a protože mu velice chyběla uniforma, vymyslel si funkci vojenského redaktora.

V roce 1944 se pomalu začal chystat na cestu domů. Jako válečný dopisovatel ČTK byl civilní osobou ve vojenské službě. Pro autentičnost reportáží pracoval v prvních bojových liniích. Byl tam i v nejdůležitějších bitvách československé samostatné obrněné brigády ve dnech dvacátého osmého října a pátého listopadu 1944 u města Dunkerque.

Osmnáctého května 1945 se vrátil do vlasti jako podporučík pěchoty s Československou medailí Za chrabrost, Československou pamětní medailí, Československou medailí za zásluhy I. stupně a Válečným křížem 1939 uděleným presidentem republiky.

Rozhlas

Po návratu navštívil Lidové noviny i nakladatelství Melantrich, ale nikde mu nenabídli práci. Měli obavu, že se s „obyčejnou“ pozicí redaktora nespokojí a bude chtít víc. Proto se Gel vrátil do Prahy, kde na Václavském náměstí náhodou potkal Jiřího Hromka. Ten, když zjistil, že je Gel vlastně nezaměstnaný, nabídl mu místo v rozhlasu, přestože s takovou prací neměl vůbec žádné zkušenosti. V prvních chvílích po osvobození hrál totiž rozhlas velice důležitou roli a bylo třeba každého člověka, který by mohl jakkoliv pomoct. Vždyť rozhlas nahrazoval zničené a nefunkční telefonní a poštovní spojení. Jenom v prvních třech týdnech zaznělo z rozhlasu na třicet osm tisíc vzkazů. Do Štědrého dne bylo odvysíláno sedmnáct set zvláštních vysílání a více, než dvě stě tisíc zpráv.

Hromkovi se tedy bývalý novinář náramně hodil. Ještě tentýž den, osmého srpna 1945 získal Gel demobilizační rozkaz a legitimaci redaktora Československého rozhlasu.

Dvacátého listopadu 1945 začalo v Norimberku přelíčení proti největším nacistickým pohlavárům. Procesu se účastnilo čtyři sta osmdesát novinářů z celého světa a mezi nimi i zvláštní zpravodaj Československého rozhlasu František Gel. Zasedání končilo v pět hodin odpoledne a Gel musel nejpozději do hodiny telefonovat zprávu pro Rozhlasové noviny a další zpravodajské relace. V noci potom dodával podklady pro ranní zprávy. Celkem takto zpracoval na osm set relací. Ty si získaly nepředpokladatelnou přízeň posluchačů. Lidé se shromažďovali u rozhlasových přijímačů v dychtivém očekávání potrestání napáchaných zločinů. Biografy musely posouvat začátky představení, protože se promítání časově krylo s rozhlasovými reportážemi, kterým většina dávala přednost. Zájmová organizace pražských kavárníků si stěžovala, že jim rozhlasové relace kazí obchody. Kavárny v době vysílání reportáží z Norimberku zely prázdnotou a návštěvníci se do nich začali vracet, až když kavárníci nakoupili rozhlasové přijímače.

Reportáže z norimberských procesů jsou s Gelovým jménem pevně spjaty. Jejich knižnímu vydání, které by si určitě zasloužily, zabránila nenahraditelná ztráta všech audio nahrávek. Naštěstí pro nás a pro další generace existují přepisy některých z relací, které byly zveřejněny v deníku Práce.

Dalším Gelovým úspěchem byla poznámka, kterou napsal pro Rozhlasové noviny. Na ukázkách z dopisů posluchačů demonstroval příkladné chování v budování poválečného hospodářství. Poznámka měla velký úspěch a do rozhlasu přicházelo mnoho dalších a dalších dopisů, které posloužily jako námět pro novou rubriku – Bílou kroniku.

Začátkem roku 1947 přišel do redakce dopis od posluchačky, která Gelovi děkovala a chválila jeho činnost. Gel jí odpověděl, že si jejího poděkování váží také proto, že z jejího dopisu cítí životní zkušenosti. Čtyřiadvacátého června 1947 se pisatelka, studentka septimy, dostavila do redakce osobně, aby si pohovořila s člověkem, který ji tipoval o desítky let více. V roce 1953 se potom Gel a o třicet let mladší pisatelka Jiřina Střemchová vzali.

Po únoru 1948 začal mít Gel problémy díky svému působení v západních armádách. Pro rozhlas se stal nežádoucí osobou a byl nucen svoje místo opustit.

Jeho smysl pro systematickou a pečlivou práci mu pomohl k získání místa v diplomatických službách. Působil jako tajemník československého zastupitelského úřadu. Nejdříve v Londýně a potom v Paříži. Poslední červencový den roku 1949 z diplomatických služeb odešel a vrátil se na krátký čas opět do rozhlasu.

Co bylo dál

Gelovo tělo začalo chátrat vlivem španělské chřipky, jež zasáhla Evropu v roce 1918. Prvního březnového dne roku 1953 odešel do invalidního důchodu a i poté se nadále věnoval rozhlasové tvorbě. Pracoval na úspěšných rozhlasových pásmech. Jedním z nich bylo i pásmo Marseillaisa.

Díky dobré znalosti anglického, německého, francouzského, latinského, řeckého a částečně i španělského jazyka se Gel úspěšně profiloval i jako překladatel.

Od roku 1956 přednášel jako externista na nově zřízené katedře novinářství. Z té se potom postupnou přeměnou stala samostatná katedra osvěty a novinářství University Karlovy, kde působil jako docent a prvního července 1968 byl jmenován profesorem.

Jako učitel se snažil vždycky jít osobním příkladem, k čemuž mu dopomáhaly bohaté praktické novinářské zkušenosti. Nebyl jenom teoretikem, ale celý život opravdovým novinářem. Svým studentům vštěpoval myšlenku, že: „Takový správný čestný novinář, to je chlap, voják za světlometem. Musí svítit na všechno a na všechny. A dobře svítit. Dobře pozorovat. Sám ovšem nemůže vcházet do tohoto světla, protože by ho oslnilo a už by pak přesně a jasně neviděl. Když se to stane, to je pak ztráta talentu a někdy i charakteru.“

Prvního února 1969 byl z university propuštěn, ale ani tehdy jeho činnost neskončila. Pracoval do posledního dne svého života. Když v noci ze sedmnáctého na osmnáctého října 1972 zemřel, zůstala na stole v jeho domácí pracovně rozepsaná dvacátá osmá stránka překladu románu E. M. Remarquea Stíny v ráji.

Gel mění dějiny letectví

Valná většina Čechů ví, že prvním českým aviatikem byl Jan Kašpar. Mnozí sice jeho jméno „nevysypou z rukávu“, ale pokud by dostali k dotazu na prvního českého aviatika i tři možnosti:

1. Eugen Čihák,
2. Jan Kašpar,
3. František Gel,

byla by jejich odpověď již mnohem jistější. Přitom právě František Gel nese velký podíl na tom, že po určitou dobu bylo prvenství přisuzováno Eugenu Čihákovi.

Eugen Čihák byl Kašparovým bratrancem, kamarádem a dlouholetým spolupracovníkem. Oba pánové, Kašpar i Čihák, pracovali na sestrojení prvního českého aeroplánu společně. Vzhledem k tomu, že si údajně nevedli přesné záznamy o zkušebních letech, není jednoznačně možné určit, kdo z nich vlastně vzlétl jako první.

Nutno podotknout, že v materiálech pro Františka Gela, které Čihák připravil, nebyla ani zmínka o tom, že by se snažil Jana Kašpara o prvenství připravit. Nicméně i přesto se roku 1957 v knize „Jak jsem létal a padal“ objevila úvodní věta: Jmenuji se Eugen Čihák a byl jsem požádán, abych napsal tuto knížku, protože jsem – jak to tak vypadá – první český letec, první Čech, který se vznesl na letadle těžším než vzduch.

Přestože Čihákovo prvenství bylo následně vyvráceno, zviditelnil se natolik, že byl jako průkopník české aviatiky zván na besedy a zajímali se o něj novináři. Historik Lubomír Česenek s Čihákovou verzí nesouhlasil od samého začátku. Spolu se Zdeňkem Bičíkem vydali v roce 1966 knihu „O dvou průkopnících českého letectví“, kde ji spolehlivě vyvrátili. Kniha vyšla v nákladu jeden tisíc sto výtisků, které se s desetitisícovým nákladem Čihákovy knihy nemohly srovnávat. Upadla v zapomnění, zatímco knihu „Jak jsem létal a padal“ je i dnes stále možné sehnat v knihovnách. Česenek (a s velkou pravděpodobností nejenom on) byl přesvědčen, že původcem myšlenky na Čihákovo prvenství byl právě Gel.

Tvorba

Mimo obrovského množství reportáží, novinových článků a rozhlasových pásem Gel sám také několik knih napsal a více než dvacet jich z angličtiny, němčiny a latiny přeložil kompletně, případně ve spolupráci s dalšími kolegy.

Vlastní dílo

• O lidských povoláních
• Internacionála a Marseillais
• Jak jsem létal a padal
• Přemožitel neviditelných dravců
• Hlas vzdoru
• Syn čarodějnice
• Pane doktore…
• Budeš v novinách

Překlady

• Bratr Oldřich: Popis východních krajů světa
• Doyle, Arthur Conan: Pes baskervillský
• Gardner, Erle Stanley: Případ Arleny Ferrisové
• Gordon, Richard: Doktor na moři
• Gordon, Richard: Doktor v domě
• Cheyney, Peter: Ovšemže řekla ano
• Kellermann, Bernhard: Vladaři snů
• Lardner, Ring, Jr: Extase Owena Muira
• Odorico z Pordenone: Cesta do říše Velkého chána
• Opitz, Karlludwig: Můj generál
• Opitz, Karlludwig: Muzikanti Třetí říše
• Remarque, Erich Maria: Cesta zpátky
• Twain, Mark – Warner, Charles Dudley: Pozlacený věk
• Twain, Mark: Dobrodružství Hucka Finna
• Twain, Mark: Dobrodružství Toma Sawyera
• Twain, Mark: Princ a chuďas
• Twain, Mark: Tom Sawyer detektivem
• Twain, Mark: Tom Sawyer na cestách
• Twain, Mark: Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše
• Wilder, Thornton: Březnové idy
• Wilder, Thornton: Osmý den
• Remarque, Erich Maria: Na západní frontě klid (1964)

Závěr

František Gel byl osobností, která neodmyslitelně patří k dějinám české novinařiny a rozhlasu. Byl to Pan novinář a Pan redaktor. Ve své tvorbě se držel pravidla, že novinář nemůže být osobou vysoce specializovanou v jedné oblasti a musí být v obraze ve všeobecném dění. Musí tvořit tak, aby čtenáře či posluchače zaujal, upoutal jeho pozornost a držel jednoduchou linii vyprávění. Sám měl pro to neobyčejný dar, ale s jistou mírou nadsázky tvrdil, že tvorba zpráv je vlastně jednoduchá a používal přirovnání k Michelagelovi, který říkal, že na stvoření sochy vlastně nic není. Stačí mít velký blok mramoru, vzít kladívko a dláto a co tam nemusí být, to se odseká. To, co zbude, to je socha. František Gel byl přesně takovým MichelanGELem na poli tištěné a rozhlasové žurnalistiky.